Červen 2015

A léto stále nepřichází..

23. června 2015 v 22:34 | Lia |  Něco jako deník
on the window

..nebo už přišlo, ale dělá si z nás srandu? Protože prší. Stále prší a je zima. Počasí přesně pro čaj, postel a nějakej ten film nebo seriál. A přesně tohle se stává nám pracujícím, když máme volno, nebo školákům, když maj prázdniny, je víkend.. Prostě ten den musíme proflákat doma.. většinou. A zase naopak, když už to na nějaké léto vypadá, musíme do práce, do školy, na brigádu, na poradu.. Ale všechno špatné je pro něco dobré, nebo ne? Kdo ví, třeba se to za pár dní obrátí a bude zase hezky.
Ale aspoň.. v práci pohoda, doma volno, klid..

A tak stále dokola

20. června 2015 v 20:59 | Lia |  Téma týdne

V poslední době jsem rozepsala několik článků.. Ale ani jeden jsem nebyla schopná dokončit. Nyní už by se mi to mělo podařit. Jenže kdo ví?
Občas bych se nejradši schoulela do postele a byla pořád sama. Ale musím být v pohodě. Tvářit se v pohodě. Chovat se v pohodě. Nebo aspoň vše předstírat. Protože to je někdy jediný způsob, jak ostatní kolem sebe učinit šťastnými. Ať už se to týká rodiny, přátel, známých.. nebo i úplně cizích lidí.
Občas je ale dobré být někde ve společnosti a být ,,šťastný". To pak nemusím myslet na své problémy. A někdy se ani nepřetvařuju a jsem skutečně ráda, že nejsem sama. Ale pak tu jsou dny, kdy jsem neustále doma, polehávám a přemýšlím o svém životě, o tom, co jsem udělala a neudělala a co vše mohlo být jinak, případně lepší a horší...

L.

Začátky aneb "Malá kapka v obrovském oceánu"

8. června 2015 v 18:08 | Lia |  Téma týdne
Untitled | via Tumblr


...a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že se přestěhuji. Do jiného kraje, do jiného města a když už, tak do většího, než je mé původní, kde jsem bydlela posledních pár let. Někam, kde skoro nikoho neznám a vlastně ani to město samotné jsem příliš neznala. Ale když jsem se rozhodla, tak jsem pro to něco dělala. Do měsíce jsem si našla vyhovující byt za vyhovující cenu v klidné lokalitě a navíc kousek od centra a mohla jsem jít plně do toho, jelikož i peníze jsem měla našetřené na vše potřebné, ať už se to týká nájmu, ale i jídla a dalších výdajů.
Myslela jsem si, že to bude jednoduché.. no, nebo aspoň o něco snažší. Že se mi podaří najít dobrou práci, kamarády.. a všechno bude dobré.
A tak jsem hledala a hledala... a téměř všude mě odmítli (až na jedno místo - kde konečně nastoupím). Někde na místě hned při pohovoru, někde telefonicky po něm, případně e-mailem.. Nebo se ani neobtěžovali dát vědět. Ale to je asi v dnešní době běžné.. Co jsem proti lidem, co mají například deset let praxi, že? Také se mi stalo, že jsem šla na určitou pozici, vzali mě a druhý den se z toho vyklubala úplně jiná práce, než na kterou jsem se hlásila a také se jednalo o úplně něco jiného, než mi bylo řečeno na pohovoru - a ten rozdíl byl opravdu velký.
Nebo se i hodně stávalo, že při pohovoru měli pod mým životopisem třeba dalších 30. A to podle mého názoru také nevypadá nejlépe, jelikož o to víc jste nervóznější, protože víte, kolik dalších lidí o dané místo usiluje a je velice pravděpodobné, že mají mnohem víc zkušeností, jsou starší...
A já, s oficiálně žádnou pracovní zkušeností, jsem se v tom začala ztrácet. Přestala jsem po nějaké době doufat, že něco najdu. Šla jsem na pohovor a podle jednání už mi bylo jasné, že z toho nic nebude. Přeci jen dnes je obvykle vše i o známostech. A tak se ze mě stala taková malá kapka v oceánu..
Avšak po dlouhém a úsilném hledání se i na mě usmálo štěstí a práci jsem našla.